Sportem ku zdraví

Sportem ku zdraví, tělesné a duševní pohodě. Tyto fráze poslouchám od raného dětství. Částečně mají pravdu a částečně taky ne, teda alespoň z mého úhlu pohledu. Po ránu se protáhnout, rozcvičkou rozproudit lymfatický systém, v průběhu dne například při chůzi o přestávce na oběd zrychlit tempo kroku, občas si jít zaplavat, ve fitku jednou za týden oblažit oko pohledem na ženy v obtažených legínách, hekajících při budování krásné postavy má asi smysl. Člověk přece nemůže pořád jen sedět u počítače či za volantem, a po úmorném dni sebou jen plácnout na gauč k televizi.

Na druhou stranu občas člověka ale napadne, jaké by to bylo se sportu věnovat trošku aktivněji. A to byl nedávno i můj případ. Plavání, čutání do míče, v zimě amatérské plácání do puku na zamrzlém rybníce s partou kamarádů, to asi zažil skoro každý z nás. Já jsem se ale rozhodnul zkusit něco nového, co posune mou kondici a mé ego kupředu. Alespoň pro mě nového.

Vybral jsem si tenis. Jeden z nejtěžších sportů vůbec. Já trouba bez zkušeností, fyzičky a kvalitního vybavení a v pokročilejším věku pro nový sport (30 plus) jsem se rozhodnul, že toto je pro mne volba číslo jedna a vyrazil jsem za dlouholetým kamarádem, který se tenisu věnuje celý život na amatérské úrovni. S radostí ve tváři jsem mu oznámil svůj úmysl, a zároveň jej požádal o radu a pomoc v začátcích.

Nejprve si myslel, že jsem se zbláznil, neboť při pohledu na mě je patrno, že pro tento sport nejsem předurčen, díky mé zavalitější postavě, která by se hodila spíše na silové sporty, což ale nebylo v perimetru mého zájmu. Jelikož kamarád je dobrák od kosti, poskytnul mi základní rady, zapůjčil mi svou starou tréninkovou raketu, kýbl tenisových míčků a postavil mne na hřišti vedle tenisového kurtu k betonové zdi s hláškou „a teď si plácej“. Bylo mi jasné jak to myslí, neboť bez jakékoliv zkušenosti mne postavit na kurt by byl naprostý nesmyl.

A tak jsem začal plácat s míčky o zeď. První týden jsem prakticky nedělal nic jiného, než běhal pro míčky, které stále odskakovaly mimo směr, kam jsem je chtěl poslat a to odrazem zpět na mou raketu. Dny plynuly a já každou volnou chvilku stál u zdi a pomaličku jsem si začal myslet, že už mi to i začíná jít. Forhend a bekhend jsem měl v malíčku, fyzička se mi razantně zlepšila a já začal nabývat dojmu, že by bylo dobré se kamarádovi pochlubit svým úspěchem. Při následujícím tréninku se na mne konečně přišel podívat.

Řeknu Vám, že jsem ze sebe vydal opravdové maximum. Po ukázce mých hráčských dovedností jsem se obrátil na kamaráda s jistotou, že budu pochválen a půjdeme společně na kurt. Bohužel pro mne přišla ledová sprcha v podobě jedné jediné fráze „ještě si pár měsíců takto plácej a pak se na to vy**r“, která mne přesvědčila, že s tenisem definitivně končím, a že mnou vynaložené úsilí byl naprosto ztracený čas. No úplně ztracený ne, neboť v takové kondici, v jaké jsem se ocitnul po této zkušenosti, jsem již dlouho nebyl.
Skončil jsem na gauči u televize s ovladačem v ruce a slíbil jsem si, že alespoň na chvilku vynechám myšlenky na provozování aktivních sportů typu tenis, a raději budu fandit z pohodlí domova našim profesionálním sportovcům. Rozhodně to byla ale cenná životní zkušenost, u které se s odstupem času při vzpomínce zasměji a jsem rád, že jsem ji bez úhony přežil.