Mimo realitu

Tak už máme za sebou volby, a to rovnou dvoje. Krajské i senátní volby dopadly tak jak dopadly, to se nedá nic dělat, byla to vůle voličů. Člověk si nad tím trošku zabrblá, smíří se s tím a pak to odhodí za hlavu, alespoň tak to funguje v mém případě. Co mne ale nedávno probralo z polospánku a přimělo k zamyšlení, byla situace, kdy jsem se po vydatném obědě rozhodnul, že si dám takzvaných dvacet. Nakonec z toho byla spánková dvouhodinka.

Jelikož byla sobota, tak to v zásadě nevadilo. Než jsem usnul, nevypnul jsem televizi, na které běžel zpravodajský kanál. Z polospánku jsem zlehka začal vnímat právě vysílanou relaci a postupně jsem se do ní zaposlouchával a dokonce mne i zaujala. Z povzdálí zněl mužský hlas, který se dmul pýchou nad nějakými výkony. Tento hlasový projev mne podvědomě zaujal, začal jsem se probírat a vnímat obsah. V tu chvíli jsem byl vzhůru. Zprvu jsem myslel, že se jedná například o nějakého zdatného dobrodruha, který třeba zdolal Mount Everest a hrdě se hlásí ke svému výkonu.

Dobrodruh to ale nebyl. Byl to premiér naší krásné země a mluvil o volbách do Senátu v rámci povolební tiskové konference. Najednou mi docházelo, že není něco v pořádku. Nebyla to sebereflexe politika, který se svou stranou neskončil na prvním místě, ani politika, jemuž díky jeho postojům a činům jeho party ujíždí vládní vlak rychlostí blesku.

Nebyla to řeč člověka, který by si uvědomoval, že za rok jsou volby do poslanecké sněmovny. Bylo to takové jako celé naopak. Jsme nejlepší, máme většinu, neděláme chyby, volby příští volby vyhrajeme a zatočíme s populismem.

Není to zvláštní? Podle mne tu něco fakt nehraje a tak nějak nevím, zda jsem v tu chvíli byl v rámci doznívajícího spánku mimo realitu já, nebo tento pán, který si dle mého názoru neuvědomuje, jak moc mu teče do bot.

Nemá cenu se nad tímto tématem více zamýšlet. Počkáme si, co se z toho v brzké době vyvine.